Dospělými se tak či onak staneme, je však na nás, zda to i zrealizujeme
Mít osmnáctku je takové symbolické … Tak dlouho na ni jako děti prahnoucí po kousku svobody a nezávislosti čekáme, že si myslíme, že v den, kdy ji dosáhneme, se najednou změníme na skutečného dospěláka. Po letech se většina z nás nad tím jen zasměje a dokonce ještě ve třiceti se mnozí necítíme jako dospělí. Na prahu dospělosti sníme o tom, kde budeme o 5, 10 či více let, a po letech bilancujeme a zjišťujeme, že jsme se možná posunuli směrem, kterým jsme nechtěli, nebo že jsme se ani moc v životě neposunuly. Možná jsme naopak fyzicky procestovali kus země, ale psychicky se cítíme jako to dítě, které se vrací pozdě z párty domů a čeká, co mu rodiče druhý den řeknou. V 18-tce nechceme od nich slyšet nic, ve třiceti od nich mnozí čekáme, že nám poradí, co udělat se svým životem. Psycholožka Mgr. Lenka Šajtlavová tento přechod k dospělosti popisuje takto: „Tento věk je obdobím, které nám otevírá nové možnosti fungování v životě, kterým se nevyhneme … Ukončuje se vzdělávání a stojíme před rozhodnutím, zda nastoupit do práce nebo jít dál studovat, či cestovat. .. ať chceme nebo ne, dospělými se staneme, ale je už pak na našem rozhodnutí, jak s tímto faktem naložíme a zda jej opravdu zrealizovat. „

V minulosti měli pro dospělost jistoty
Když přemýšlím nad tím, jak se postavili na nohy kdysi naši rodiče, nechápu, jak to všechno zvládli a přitom nás stihli i vychovat. Zajisté, mámy nás měli v 18-tce, 20-tce, jejich mámy se stávaly loutkami již v 45-tce a děti měl kdo hlídat. Pracovalo se většinou od šesté do druhé a padla. Pak se šlo na stavby, po zahradách, my jsme rostli, rodiče dostavěli, nás vychovali a pomalu v čtyřicítce měli ještě i splacenou půjčku na dům. Pamatuji si, když moji rodiče oslavovali 30-tku. Měla jsem 10 let a pomyslela jsem si, že jsou staří. Dnes mám třicítku na krku já a cítím se stále na 18. Jasné, možná už nemohu pařit a běhat po každé chatě jako v té 18-tce, ale jinak se cítím někdy stejně. Znamená to, že jsem méně zodpovědná než moji rodiče v mém věku? Psycholožka Šajtlavová nabízí iv tomto svůj pohled na věc: „Domnívám se, že v minulosti bylo hlavním faktorem i to, že rodiny byly motivované jakousi jistotou, která vycházela z uzavření manželství. Také už během školy si firmy vybíraly studenty a rovnou po škole jejich zaměstnali. Prostředí, vliv médií, doba jako taková podporovala rodinu, motivovala k tomu, aby člověk žil v stabilitě … Těžko říci, zda doba, kterou jsme žili, byla lepší než ta, kterou žijeme dnes … „

Dnes musí mít mladí dravost a být do jisté míry samostatní
Jak dále dodává, dnešní doba nabízí mladým různé možnosti a výzvy, které nebyly v minulosti přístupné. V důsledku toho máme možnost výběru, volby, přemýšlení si, dopřán si času, co chceme, kam půjdeme, jací budeme, i kdy reálné dospějeme. „To může být něčím, co nás posouvá dopředu a myslím, že to z nás může dělat akčnejších, dravějších, do jisté míry samostatnější, v něčem zralejších, zkušenější lidi,“ objasňuje dále. V důsledku doby, ve které žijeme, se tedy po překročení prahu dospělosti rozhodneme cestovat nebo dále vzdělávat, nechat si ještě zadní dvířka. Možná mnozí jdeme i hned pracovat, ale zjišťujeme, že pracovní kolotoč, rutina, stereotyp, vázání se na jedno místo ještě není to, co v daném okamžiku od života chceme. V té chvíli pochopíme, že být dospělý s sebou přináší nejen tu svobodu, po které prahla naše duše, ale i placení účtů, hledání vhodného bydlení, partnera a spoustu dalších věcí, které nejsou najednou tak jednoduché, jak jsme si kdysi vysnili. Na margo srovnání třicátníků kdysi a dnes Šajtlavová dodává: „Můžeme se bavit o množství výhod i nevýhod každé z těch dob … Myslím, že žít podle vlastních představ a naplňovat své očekávání je v pořádku, využít možnosti, které jsou nám nabízeny, ale zároveň zůstat pokorný, autentický, nesnížit vnímání jen na sebe samého, vnímat život jako něco rozmanité a hlouběji s jistým poselstvím. „

Na prahu třicítky začínáme i od nuly, ale se zážitky
O odsouváni zakládání rodiny, řešení bytové otázky či hledání vhodného partnera existuje dnes množství článků a polemik. Iz úst našich rodičů si na toto téma vyslechneme někdy více, než jsou naše uši schopné naslouchat. Dlouho se hledáme, jakoby odsunujeme naši dospělost, stále se přesvědčujeme, že máme přece ještě čas, že dnes je jiná doba. Odjíždíme, zkoušíme, život se snažíme žít podle vlastních představ, nechceme být nikým a ničím alespoň ještě na chvíli limitováni, ale na prahu třicítky se hodně z nás vrací domů, do rodičovského hnízda, možná mnozí do své staré dětského pokoje a začínáme v jistém směru od začátku, od nuly.